Já na to dlabu!

Abstract

Článek přibližuje vybrané, hojně užívané případy v každodenní komunikaci, v nichž mluvčí z různých důvodů (nevhodnost vyjádření, společenské tabu, přílišná expresivita výrazu aj.) nevolí přímé pojmenování dotyčné skutečnosti. Nahrazuje jej s ohledem na ostatní účastníky komunikace mimo jiné vyjádřením eufemistickým (zemřel – odešel; není již mezi námi aj.), nebo různými způsoby (zejména lexikální) substituce (Já na to kašlu / dlabu / peču aj.; Já se z toho posměju; Ty kráso!), deformací pejorativního vyjádření (To mě sejří; Ty vado!), popř. nedořečením (Já se na to vyto…; On se z toho snad poto…) či vynecháním (elipsou) příslušného výrazu (Já ti jednu…).

The article presents selected and frequent cases in everyday communication when various reasons (inconvenient statements, social taboos, excessive expressivity) force a speaker not to use the direct designation of a real phenomenon. In respect to other participants in communication he uses an euphemism (He passed away instead of He died), various forms of lexical substitution (I don´t give a damn for it!, I´ll go nuts!) and the deformation of a pejo rative expression (I fly into a rage!), he does not finish a phrase (I don´t give a…/shit/) or leaves out some expression (I´ll smack…/you on the chops/).