Já na to dlabu!

Abstract

Článek přibližuje vybrané, hojně užívané případy v každodenní komunikaci, v nichž mluvčí z různých důvodů (nevhodnost vyjádření, společenské tabu, přílišná expresivita výrazu aj.) nevolí přímé pojmenování dotyčné skutečnosti. Nahrazuje jej s ohledem na ostatní účastníky komunikace mimo jiné vyjádřením eufemistickým (zemřel – odešel; není již mezi námi aj.), nebo různými způsoby (zejména lexikální) substituce (Já na to kašlu / dlabu / peču aj.; Já se z toho posměju; Ty kráso!), deformací pejorativního vyjádření (To mě sejří; Ty vado!), popř. nedořečením (Já se na to vyto…; On se z toho snad poto…) či vynecháním (elipsou) příslušného výrazu (Já ti jednu…).The article presents selected and frequent cases in everyday communication when various reasons (inconvenient statements, social taboos, excessive expressivity) force a speaker not to use the direct designation of a real phenomenon. In respect to other participants in communication he uses an euphemism (He passed away instead of He died), various forms of lexical substitution (I don´t give a damn for it!, I´ll go nuts!) and the deformation of a pejo rative expression (I fly into a rage!), he does not finish a phrase (I don´t give a…/shit/) or leaves out some expression (I´ll smack…/you on the chops/).