Pojetí nebe v iónských archaických kosmologiích

Abstract

Současné interpretace nebe v archaické době obvykle pracují s představou pevné hemisféry klenoucí se nad plochou Zemí. Pokud přitom i pro myslitele iónské větve filosofie nebe ztělesňovalo jednu ze základních složek světa, představovalo zároveň horní okraj celého univerza. Vzhledem k meteorologickému pozadí iónských archaických kosmologií s oběhy nebeských těles pouze nad Zemí se lze domnívat, že univerzum bylo pokládáno za uzavřené a jeho prostor se zpravidla rozkládal právě mezi plochou Zemí a nebem. Nebe ovšem nebylo vnímáno jako hemisféra, ale analogicky k Zemi jako ploché či zakřivené. Sférické pojetí nebe naproti tomu potkáváme až u myslitelů tzv. italské větve filosofie, od nichž se prosadilo v koncepcích Platóna a Aristotela.