Heaven as the Outermost Periphery of the Earth in Archaic Ionian Cosmologies

Abstract

Pojetí nebe v iónských archaických kosmologiích, patřících mezi nejstarší předsókratovské koncepce, není dostatečně textově doložené. V předchozí epické tradici je přitom nebe současnými badateli obvykle pokládáno za pevnou hemisféru umístěnou nad plochou Zemí. Ačkoli se podobné interpretace zakládají na nepřímých textových dokladech, lze soudit, že nebe v archaické době opravdu představovalo konkrétní konstituent univerza o určitém složení. V případě iónských archaických kosmologií se pak na základě jejich meteorologické povahy a oběhu nebeských těles pouze nad Zemí, lze domnívat, že se prostor univerza rozkládal pouze mezi plochou Zemí a nebem. Celé univerzum tak bylo pokládáno za uzavřené, přičemž nebe tvořilo jeho horní okraj. Nebe ovšem nemuselo být hemisférou, ale mohlo být naopak ploché či pouze zakřivené. Lze totiž soudit, že v současných interpretacích uváděný hemisférický tvar nebe anachronicky vychází až z koncepcí náležejících do italské větve filosofie, kde bylo univerzum a odtud i nebe pokládáno za celou sféru.