Estetika nezáměrnosti

Abstract

Příspěvek se zabývá některými perspektivami proměny, převážně označované jako performativní obrat, a to z hlediska principu nezáměrnosti v umění. Východiskem úvahy je možná zkušenost prvního uvedení skladby 4:33 Johna Cage, která vybízí k vytyčení některých důsledků právě se rodícího konceptu performativity. Na jedné straně nás zmíněná zkušenost přivádí k Mukařovského studii o roli záměrnosti a nezáměrnosti v umění, na straně druhé k úvahám Heinera Goebbelse o posunu v pojetí dramatu v kontextu současného divadla. V závěru nabízíme otázku ukotvení a zároveň výzvu k pečlivějšímu rozpracování celé problematiky pomocí konceptu estetické revoluce Jacquese Rancièra.