Zásada subsidiarity v řízení o ústavních stížnostech

Abstract

Tato diplomová práce se zabývá zásadou subsidiarity v řízení o ústavních stížnostech, tedy principem, podle něhož je ústavní stížnost přípustná teprve tehdy, když stěžovatel vyčerpal všechny ostatní dostupné prostředky k ochraně svých práv. Zásada subsidiarity představuje klíčový prvek v systému soudní ochrany ústavnosti - vyvažuje právo jednotlivce na přístup k Ústavnímu soudu s respektem k autonomii obecných soudů, které by měly dostat příležitost napravit případná pochybení dříve, než se věcí začne zabývat ústavní soudnictví. Cílem práce je analyzovat zásadu subsidiarity z teoretického, normativního i praktického hlediska. Důraz je kladen na vymezení jejího účelu, právního zakotvení a aplikačních výjimek. V centru pozornosti stojí otázka, jak je subsidiarita interpretována v judikatuře Ústavního soudu. Práce je členěna do čtyř hlavních kapitol. První kapitola představuje Ústavní soud v širším kontextu dělby moci, jeho postavení v rámci soudní soustavy, pravomoci a vztah k obecným soudům. Druhá kapitola je věnována samotnému institutu ústavní stížnosti - její definici, účelu, typologii a procesním podmínkám. Třetí kapitola se zaměřuje na zásadu subsidiarity, včetně její geneze, právního rámce a možných výjimek, které umožňují Ústavnímu soudu přijmout k projednání i stížnosti, které formálně nevyhovují podmínce vyčerpání všech prostředků. Čtvrtá kapitola je pak prakticky orientována - analyzuje vybraná rozhodnutí Ústavního soudu, která se k subsidiaritě přímo vztahují.