Zásada subsidiarity v řízení o ústavních stížnostech

Abstract

Tato diplomová práce se zabývá zásadou subsidiarity v řízení o ústavních stížnostech, tedy principem, podle něhož je ústavní stížnost přípustná teprve tehdy, když stěžovatel vyčerpal všechny ostatní dostupné prostředky k ochraně svých práv. Zásada subsidiarity představuje klíčový prvek v systému soudní ochrany ústavnosti - vyvažuje právo jednotlivce na přístup k Ústavnímu soudu s respektem k autonomii obecných soudů, které by měly dostat příležitost napravit případná pochybení dříve, než se věcí začne zabývat ústavní soudnictví. Cílem práce je analyzovat zásadu subsidiarity z teoretického, normativního i praktického hlediska. Důraz je kladen na vymezení jejího účelu, právního zakotvení a aplikačních výjimek. V centru pozornosti stojí otázka, jak je subsidiarita interpretována v judikatuře Ústavního soudu. Práce je členěna do čtyř hlavních kapitol. První kapitola představuje Ústavní soud v širším kontextu dělby moci, jeho postavení v rámci soudní soustavy, pravomoci a vztah k obecným soudům. Druhá kapitola je věnována samotnému institutu ústavní stížnosti - její definici, účelu, typologii a procesním podmínkám. Třetí kapitola se zaměřuje na zásadu subsidiarity, včetně její geneze, právního rámce a možných výjimek, které umožňují Ústavnímu soudu přijmout k projednání i stížnosti, které formálně nevyhovují podmínce vyčerpání všech prostředků. Čtvrtá kapitola je pak prakticky orientována - analyzuje vybraná rozhodnutí Ústavního soudu, která se k subsidiaritě přímo vztahují.

Description

Subject(s)

zásada subsidiarity, subsidiarita, ústavní stížnost, Ústavní soud, soudce Ústavního soudu, přípustnost, Nejvyšší soud, opravný prostředek, dovolání, judikatura Ústavního soudu, dělba moci, pravomoci Ústavního soudu, Ústava, zákon o Ústavním soudu

Citation

Collections