Karakačani v Bulharsku

Abstract

Karakačani jsou skupinou bývalých kočovných pastevců žijících dnes v Řecku a Bulharsku. Část žijící v Bulharsku byla usazena v 50. letech v procesu kolektivizace. Tato práce se zaměřuje na proměny sociální organizace, způsobů obživy a identit v rámci tohoto procesu socio-ekonomických změn. Bulharští Karakačani jsou společenstvím, které dnes drží pohromadě na základě představy někdejšího způsobu obživy kočovného pastevectví a představy vlastní výlučnosti, již vyjadřují konceptem "čistoty" jazykové, etnické i náboženské. Vědomí vlastní svébytnosti (a v určitých kontextech i nadřazenosti) přetrvává i mezi členy mladší generace nezávisle na postupné ztrátě menšinového jazyka a výlučného způsobu obživy. Můžeme si však v posledních letech povšimnout poklesu zájmu o činnost etnických organizací, na druhou stranu ale zvýšeného zájmu o vlastní etnicitu v poloze kategorizace a identity. Skupinová přináležitost je projevována na rovině symbolů například domácí literární tvorbou, budováním domácích muzeí, chovem karakačanských psů a shromažďováním artefaktů symbolizujících karakačanskou pasteveckou minulost.

Po usazení byli zaměstnáni především v rámci jednotných zemědělských družstev v živočišné výrobě nebo jako nekvalifikovaní dělníci v továrnách. Po roce 1989 začali Karakačani pracovat v Řecku jako sezónní námezdní dělníci a z remitancí byli schopni založit vlastní firmy v Bulharsku. Rok 2008 znamenal zlom v jejich prosperujícím podnikání a narušil i kontinuitu sezónní práce v Řecku. V posledních letech Karakačani flexibilně střídají pracovní migraci s drobnými podnikatelskými výdělky v rámci Bulharska a snaží se takto překonat hospodářskou recesi. Od vstupu Bulharska do EU v roce 2007 se také pár rodin vrátilo k chovu ovcí (tentokrát již pouze usedlému) a čerpají na chov evropské dotace.

Zatímco v kočovně pasteveckém období se jednotlivé karakačanské nukleární rodiny sdružovaly do pasteveckých družin, které trvaly pouze po dobu jedné pastevní sezóny, dnes žijí Karakačani ve stabilních domech a vytvářejí sousedství. Základní korporovanou jednotkou jejich společenství je "dům". "Dům" funguje jako sociální jednotka složená z jednotlivých obyvatel a zároveň materiální struktura. Sousedství je charakteristické svou příbuzenskou provázaností. "Domy" vystupují jako jednající aktéři a mají tendenci lokalizovat se do sousedství jiných příbuzných "domů", a to preferovaně v rámci patrilinie. "Domy" mezi sebou vytvářejí spřátelenou sousedskou kooperaci (komšilăk), v jejímž rámci jsou sdíleny věci, slova, práce a prostor. Jádrem komšilăku je většinou skupina bratrů. Karakačanské společenství drží pohromadě díky vazbám mezi sourozenci, které se materializují v rovině rezidence, vazbám spojujícím otce a jeho syny a vazbám spojujícím vnuky/vnučky s jejich prarodiči prostřednictvím předávání a sdílení křestního jména.

"Dům" je spoluvytvářen jmény, které v rámci něj cirkulují a provazují jednotlivé generace mezi sebou ve vertikálním plánu (zatímco obytný prostor má tu moc provazovat osoby stejné generace - v horizontálním plánu). Naproti tomu v dřívějším období fungovalo jméno jako prostředek tvorby vazeb se sociálním světem mimo "dům". V současné době převažuje pojmenování po prarodičích, které slouží jako prostředek tvorby vazeb v rámci "domu". Dcery jsou považovány za dočasného člena orientační rodiny, proto k vytváření pevných vazeb v jejich případě dochází až po svatbě a jejich příchodu do rodiny ženicha. Zatímco muži jsou svou loajalitou orientovaní spíše na sourozenecko-sousedskou skupinu, ženy se orientují především na obyvatele stejného "domu" (tchána/tchýni a své potomky) a drží tím "dům" pohromadě a bezezbytku hájí jeho zájmy před jakýmikoliv zájmy jinými.