Vybrané aspekty regulace televizního vysílání podpora nezávislé audiovizuální výroby

Abstract

Tato práce se zabývá regulací televizního vysílání v České republice se zvláštním přihlédnutím k podpoře nezávislé výroby audiovizuálníchch děl. V úvodu práce je nastíněna systematizace mediálního práva v českém právu. Vedle televizniho vysílání jsou zde uvedené a katalogizované i další typy médií včetně jednotlivých zákonů, které je upravují. Další kapitola se věnuje obecně regulaci televizniho vysílání v České republice. Regulátorem televizního vysílání v České republice je ze zákona pověřená Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, která je nezávislým orgánem, správním úřadem s kolektivním rozhodováním. Zákon pověřuje Radu k vykonávání státní správy v oblasti rozhlasového a televizního a převzatého vysílání. Dále ji pověřuje k dohledu nad zachováním a rozvojem plurality programové nabídky a informací. Vysílání veřejnoprávní České televize pak kontroluje Rada České televize. Přestože má vliv i na program, její funkce není regulací v pravém slova smyslu. Přestože Kodex a Statut České televize zmiňují spolupráci s nezávislými producenty audiovizuálního obsahu, jde spíše o deklaraci bez jakýchkoliv měřitelných závazků.Terminologie činí v této oblasti nejen v České republice problémy. Televizní vysílání je upraveno evropskou směrnicí Directive 2010/13/EU Audiovisual Media Services Directive. Tato směrnice byla transponována do českého práva, nikoliv však uspokojivě. Oproti směrnici český vysílácí zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání nedostatečně nebo nejasně definuje pojem nezávislý výrobce, kdy se odchyluje od znění směrnice tím, že vypouští kritérium "vlastnictví sekundárních práv". I přesto lze výkladem dojít k závěru, že toto kritérium je obsaženo již v samotném pojmu "výrobce". Velké problémy činí ve směrnici i ve vysílacím zákoně obsažený zpochybňující termín "where applicable". Český zákon v souladu se směrnicí stanovuje kvoty pro podporu výroby evropských, nezávislých a nových audivizuálních děl. Pro detailní seznámení s prostředím je obsahem práce také historický nástin vývoje médií a s nimi související právní zakotvení. Obraz doplňují zkušenosti českých nezávislých producentů. V kapitole zabývající se praxí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání na základě studia dostupných dokumentů práce vyjadřuje pochybnost nad plněním základních úkolů Rady. Na případu vysílatele programu Prima love lze doložit problematické jednání a rozhodování Rady, které částečně plyne i z nekvalitní normy. Regulátor v ČR nedostatečně plní i svou kontrolní funkci, spoléhá se pouze na data dodaná jednotlivými vysílateli, kteří nepoužívají jednotnou metodiku. Zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání v aktuálním znění již neodpovídá plně požadavkům AVMSD, kterými je mimo jiné podpora evropské a nezávislé výroby. V současnosti se Rada domnívá, že na základě zákona nemá možnost licenci neudělit. Udělení licencí se zjevně neodpovídajícími podmínkami je porušením mezinárodní smlouvy a v takovém případě by licence k k televiznímu vysílání neměla být vůbec udělena.