Omezení svéprávnosti

Abstract

Tématem práce je omezení svéprávnosti. Úvodní kapitola se zabývá posunem v právní úpravě od institutu zbavení způsobilosti k právním úkonům ve starém občanském zákoníku k dnešní úpravě omezení svéprávnosti a méně omezujících opatření. Ve druhé kapitole je vymezen pojem svéprávnosti jedná se o způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem (právně jednat). Omezení svéprávnosti představuje závažný zásah do přirozených práv člověka, proto musí být stanovena pevná pravidla a podmínky, za kterých je možné k omezení svéprávnosti přikročit. Důvodům pro omezení svéprávnosti se věnuje kapitola třetí. Svéprávnost může být omezena pouze v případě, pokud člověk není pro duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen právně jednat; hrozila-li by mu jinak závažná újma a vzhledem k jeho zájmům nepostačí mírnější opatření. Kapitola 4 se pojednává o způsobu, jakým způsobem a v jaké rozsahu lze svéprávnost omezit: omezit svéprávnost může jen soud, a to v rozsahu, v jakém není člověk schopen právně jednat. Omezení se nikdy netýká práva samostatně právně jednat v běžných záležitostech každodenního života. Kapitola 5 se zabývá důsledky soudního rozhodnutí o omezení svéprávnosti: omezí-li soud svéprávnost člověka, zároveň mu jmenuje opatrovníka, který za něj bude jednat v oblastech, ve kterých není způsobilý jednat. Kapitola upravuje způsob výběru opatrovníka práva a povinnosti takového opatrovníka. Práce dále zmiňuje podpůrná opatření při narušení schopnosti právně jednat jako mírnější a méně omezující způsoby podporovaného rozhodování. Při rozhodování o omezení svéprávnosti je vždy třeba myslet na to, aby nebyla omezována ve větším rozsahu, než je nezbytně třeba. Zároveň je třeba zvážit všechny mírnější alternativy, kterými by bylo možné dosáhnout cíle.