Výkon zástavního práva k nemovitostem

Abstract

Disertační práce se zabývá právní úpravou zástavního práva k nemovitostem, zejména se přitom zaměřuje na úpravu výkonu zástavního práva k nemovitostem. Disertační práce snaží podrobit současně platnou úpravu detailnímu výkladu a objasnit tak základní východiska a koncepty, na nichž úprava stojí. Závěry analýzy recentní úpravy jsou poměřovány především s úpravou v návrhu nového občanského zákoníku, jehož úprava výkonu zástavního práva k nemovitostem je také podrobena rozboru. Závěry jsou dále srovnávány s vybranými zahraničními a historickými koncepty. Výchozí hypotézou disertační práce bylo, že platná úprava výkonu zástavního práva k nemovitostem v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku, není vyhovující, tj. že dostatečným způsobem nepřispívá k dosažení účelu institutu zástavního práva. Hypotézou bylo, že platná úprava adekvátně negarantuje zástavnímu věřiteli právo na přednostní a maximální možné uspokojení ze zástavy, stejně tak jako neumožňuje zástavnímu dlužníku dosažení co nejvyšší hyperochy. S tím souvisí předpoklad, že platná úprava poskytuje stranám zástavněprávního vztahu pouze omezené možnosti, jakým způsobem zástavní právo vykonat. Výstupem práce mělo být ověření této hypotézy a posouzení, zda platná úprava zástavního práva k nemovitostem obstojí i v současných právních a socioekonomických podmínkách či zda lze kvalitativní posun očekávat spíše od úpravy v návrhu nového občanského zákoníku. Prostor byl v disertační práci věnován také výkladu obecných otázek zástavního práva k nemovitostem (resp. aktuálním či výkladově sporným otázkám). Pokud jde o strukturu předkládané disertační práce, první část práce se zabývá obecnými otázkami zástavního práva k nemovitostem, a to zejména podstatou, funkcí a systematikou institutu, samotnou nemovitou zástavou, zajišťovanou pohledávkou, právními důvody a způsoby vzniku zástavního práva k nemovitostem, právy a povinnostmi plynoucími ze zástavního práva, jakož i jeho samotným zánikem. Druhá část práce se zaměřuje na realizaci zástavního práva, rozebírá znaky platné úpravy a zařazuje je do širších souvislostí. Věnuje se i konkrétním způsobům výkonu zástavního práva k nemovitostem de lege lata a také otázkám s výkonem úzce souvisejícím. Prostor je poskytnut také přehledu realizačních způsobů zástavního práva k nemovitostem ve vybraných zahraničních úpravách (a mezinárodních projektech) a zejména se pak sleduje směr, kterým se vydává návrh nového občanského zákoníku. Rozborem platné úpravy výkonu zástavního práva k nemovitostem dospěl autor k závěru, že současná úprava není vyhovující. Stávající kusá úprava v prvé řadě generuje mnoho výkladových nejasností a neposkytuje tak kýženou jistotu adresátům jejích norem. Tato konkluze se týká jak obecné úpravy zástavního práva k nemovitostem, tak i zákonné materie vztahující se k výkonu zástavního práva k nemovitostem. Lze přivítat, že návrh nového občanského zákoníku valnou většinu předestřených problematických otázek řeší, a to výslovně a vesměs racionálně. Závažné nedostatky platné úpravy shledal pak autor zejména v oblasti výkonu zástavního práva. Tuto úpravu lze charakterizovat v kontextu zahraničních úprav a mezinárodních modelových zákonů jako strnulou a regulativní. Platný český zákoník při výkonu zástavního práva žádným způsobem nepřihlíží k vůli stran zástavněprávního vztahu. Na standardy běžné ve vyspělých evropských zemích v tomto ohledu navazuje návrh nového občanského zákoníku. Ten znamená v oblasti výkonu zástavního práva zásadní koncepční zlom, neboť klade klíčový důraz na autonomii vůle právních subjektů. Stranám zástavněprávního vztahu se tak nově umožňuje realizovat zástavní právo bez jakékoli ingerence dalších subjektů (např. přímým prodejem zástavy). Návrh také patřičně vymezuje určitý legální rámec, v němž se musí sjednaný způsob uspokojení pohybovat.