Konstutionalizace práva Evropské unie

Abstract

Kompetenční „samopohyb" bez upevňování institucionálních a lidskoprávních záruk v samotném unijním právu, funkčně rovnocenných ústavním zárukám výkonu veřejné moci na vnitrostátní úrovni, by omezoval rozvoj evropského integračního procesu, jehož potřebu posílila i pandemie covidu-19. Soudní dvůr EU jako garant evropského justičního svazku dotváří svou judikaturou ústavní rozměr — ve funkčním smyslu — víceúrovňového právního řádu, konsolidovaného mezisoudní přeshraniční komunikací napříč národními jurisdikcemi, zajišťující jeho soudržnost na základě autonomního statusu unijního práva a při respektu k identitě člen-ských států. Legitimita Soudního dvora se může opírat o standardní postupy demokratické kontroly a odpovědnosti jen velmi nepřímo. Dovolává-li se jednotlivec u vnitrostátního soudu svého individuálního nároku plynoucího z unijního práva, zasazuje se tím také o dodržování práva v měřítku celku. Přiznání takové jeho účasti na kontrole dodržování Smluv má dimenzi s ústavněprávním přesahem. Obdobný nárok ekvivalence hodnot demokratického právního státu se klade také v rovině legitimity normotvorby a exekutivy. Na významu přitom nabývají zdroje „ex-post" legitimity, tj. spravedlivost, argumentační přesvědčivost, akceptovatelnost výstupů rozhodování unijních orgánů, možnost zto-tožnění se s nimi. Klade se otázka důsledků nahrazování demokratických struktur „exekutivním federalismem" ospra-vedlněným pouze legitimitou cílů, jimž slouží, a nikoliv tradičními demokratickými procesy tvorby většinové vůle. Posilování ústavněprávních vazeb v tomto víceúrovňovém uspořádání má zásadní význam pro formování evropské identity občanů jako předpokladu dalšího sjednocování Evropy. Plnohodnotné konstitucionalizaci unijního práva by ale musela předcházet zásadní ústavní reforma ukotvení členství státu v EU, s odkazem na unijní garance „podstatných náležitostí demokratického právního státu".