Mezinárodní únosy dětí

Abstract

Diplomová práce poskytuje komplexní pohled na problematiku mezinárodních únosů dětí z pohledu občanskoprávní, za použití metody analýzy a komparace. Práce se systematicky skládá ze šesti kapitol. První kapitola je pojata jako úvod do problematiky mezinárodních únosů dětí. Je v ní nastíněn vývoj této problematiky na úrovni národní i celosvětové a změny, ke kterým v průběhu několika let postupně došlo. Druhá kapitola je věnována především interpretaci klíčových pojmů v případech mezinárodních únosů dětí. Je vysvětleno, co je to mezinárodní únos dítěte, kdo je považován za dítě ve smyslu příslušných právních pramenů, jak je vymezeno právo péče o dítě a obvyklé bydliště dítěte, kdo je ústředním orgánem pro případy mezinárodních únosů dětí a jaké má pravomoci, a dále také postavení Zprostředkovatele Evropského parlamentu a styčného soudce. Dále je zde poskytnut výčet základních právních pramenů, které problematiku mezinárodních únosů dětí upravují, a to jak na mezinárodní a unijní úrovni, tak na úrovni vnitrostátní, spolu s jejich vzájemnou aplikací. Pozornost je věnována také příčinám vzniku případů mezinárodních únosů dětí a základním principům a zásadám, jež ovládají návratové řízení ve věci mezinárodních únosů dětí. Třetí kapitola diplomové práce je zaměřena na úpravu problematiky mezinárodních únosů dětí v mezinárodních smlouvách, tedy na Úmluvu o právech dítěte, Úmluvu o pravomoci orgánů, použitelném právu, uznání, výkonu a spolupráci ve věcech rodičovské zodpovědnosti a opatření k ochraně dětí a především pak na Úmluvu o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí z roku 1980 (Haagská úmluva) zejména na povinnost navrácení dítěte, která je stěžejním principem Haagské úmluvy, a výjimkám z této povinnosti. Prostor je v této kapitole poskytnut také případům, kdy je dítě uneseno do státu, který není smluvním státem Haagské úmluvy. Poslední podkapitola se zaměřuje na vztah Haagské úmluvy s Úmluvou o právech dítěte. Čtvrtá kapitola se věnuje mezinárodním únosům dětí v rámci Evropské unie, především pak Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003, o pravomoci, uznání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1347/2000 (Brusel II bis). Dalšími právními instrumenty, kterými se tato kapitola zaobírá, je Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, Listina základních práv Evropské unie a Evropská úmluva o uznávání a výkonu rozhodnutí o výchově dětí a obnovení výchovy dětí z roku 1980. Pátá kapitola se zabývá procesně-právní stránkou mezinárodních únosů dětí na území České republiky, zejména pak právní úpravou obsaženou v zákonu č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Pozornost je věnována také historickému vývoji právní úpravy problematiky mezinárodních únosů dětí a případu mezinárodního únosu chlapce Adriana Santany, kterým se zabývaly české soudy. Závěrečná šestá kapitola je koncipována jako prostor pro shrnutí získaných poznatků a zamyšlení se nad vhodností právní úpravy pro případy mezinárodních únosů dětí. Stručně shrnuto, současná právní úprava mezinárodních únosů dětí se jeví jako vhodná, ovšem s drobnými výtkami s ohledem na pravidla nastavená Haagskou úmluvou a Nařízením Brusel II bis.