Cesta k Paktu čtyř velmocí, 1933

Abstract

Když se první světová válka nachýlila ke svému konci, byla Evropa otevřena všem možnostem, které zajistí a udrží mír. Zvítězila představa takzvané kolektivní bezpečnosti a odzbrojení, navzdory přáním a představám mnohým státníků a politiků. Neboť ne každá země byla ochotna vyměnit odzbrojení své armády za příslib nejisté kolektivní bezpečnosti v budoucnu. Z tohoto důvodu chtělo mnoho politiků dosáhnout speciálních záruk vlastní bezpečnosti, nebo bezpečnosti celé Evropy. Jak roky plynuly, představitelé států si začali uvědomovat, že samotná Versailleská mírová smlouva není dostatečnou zárukou, která zachová mír v Evropě. Proto následovalo mnoho doplňkových projektů a smluv, které si kladly za cíl mír udržet. Ovšem žádný z projektů nebyl úspěšný. A některé ve skutečnosti sledovaly i jiné skryté cíle. To je také příklad Paktu čtyř velmocí. Je pochopitelné, že mnozí politici chtěli reflektovat své národní zájmy do mezinárodních projektů. A tak to také udělal Benito Mussolini s Paktem čtyř velmocí, do kterého promítl, pro mnohé Italy neuspokojivé, pocity z výsledků Velké války. Pakt čtyř velmocí se měl stát šancí pro Itálii hrát aktivní roli na mezinárodním poli a určovat směr evropské politiky ve prospěch italských zájmů.