Zajišťování jako strategie velmocí v mezinárodním systému: Vztahy USA a Číny v Indopacifiku v době pivotu americké zahraniční politiky v Asii

Abstract

Předložená disertační práce si klade za cíl zjistit, zdali velmoci v mezinárodním systému mohou využívat strategii zajišťování (hedging) ve vztahu k jiným velmocem. Dosavadní pojetí totiž převážně předpokládá sledování této zahraničně-politické strategie pouze ze strany mocensky slabších/menších států (secondary powers/secondary states/second-tier states), reagujících na velmocenské soupeření mezi dominantními velmocemi. Tyto se přitom nechtějí přiklonit na stranu pouze jedné z nich. Volí proto dvojkolejnou politiku (dual-track policy) s cílem zajišťovat se proti negativnímu vývoji ve vztazích s jednou z velmocí pomocí prohlubování vztahů s velmocí druhou. Koncept zajišťování rovněž trpí nejasným teoretickým ukotvením, kdy je upozorňováno na jeho nedostatečnou rigoróznost v porovnání s jinými koncepty. To má snižovat relevanci jeho analytického využití. Zmiňován je především fakt neexistující jednotící pojmové i operacionální definice zajišťování a jeho vymezení vůči jiným zahraničně-politickým strategiím. Předložený výzkum tyto deficity konceptu zajišťování přímo adresuje, když ověřuje hypotézu pojímající zajišťování jako univerzální koncept, který mohou ve své zahraniční politice aplikovat nejenom malé státy, ale i velmoci. Jeho hlavní přínos spočívá v obohacení teoretického poznání. Přichází totiž s vlastní zpřesněnou univerzální pojmovou a operacionální definicí zajišťování, která se vypořádává s dosavadní kritikou a nabízí funkční analytický nástroj pro výzkum strategií obou zmíněných kategorií aktérů, a to ve formě funkčního analytického modelu. Ten je pak následně užit k testování úvodní hypotézy na vztazích mezi Spojenými státy americkými a Čínou v Indopacifiku (provedení tzv. silného testu) během vlády prezidenta Baracka Obamy, tj. v době zásadního přesměrování americké zahraniční politiky a pivotu k Asii. Tedy regionu, který je obecně zmiňován jako pro zajišťování symptomatický. Výsledkem je zjištění, že i velmoci mohou chovat zajišťování ve svém portfoliu zahraničně-politických strategií. A to za předpokladu, že v prostředí mocenského posunu v rámci mezinárodního systému záměrně a současně uplatňují dvojkolejnou politiku sestávající z kombinace angažování (engagement) a vyvažování (balancing). Představený výzkum tak přispívá k přehodnocení dosavadního paradigmatu zahraničně-politického chování států v období mocenského posunu v rámci mezinárodního systému. Rovněž má díky modelu pozitivní dopad na empirickou praxi, když nabízí funkční analytický nástroj, umožňující lépe definovat chování aktérů mezinárodního systému a pomoci tak tvůrcům politik přijímat kvalitnější rozhodnutí.