Duševní porucha a její trestněprávní souvislosti

Abstract

V práci se zabývám nejprve historií duševní nemoci. Následně je vymezen obecný pojem duševní poruchy, který je nadřazen nad všechny duševní choroby. Nově se duševní poruchou mimo duševní poruchy vyplývající z duševní nemoci rozumí i hluboká porucha vědomí, mentální retardace, těžká asociální porucha osobnosti nebo jiná těžká duševní nebo sexuální odchylka. Popsány jsou pojmy příčetnost, nepříčetnost a zmenšená příčetnost. Dále se v práci věnuji otázce duševních poruch jako podmínce vzniku stavu nepříčetnosti a návykovým látkám jako nejčastějšímu prostředku přivedením se do stavu nepříčetnosti. Pokud pachatel spáchá trestný čin, který je ovlivněn duševní poruchou, nemůže být za tento čin trestně odpovědný. Těmto pachatelům je uloženo ochranné léčení. Pokud se jedná o velice nebezpečného pachatele je mu uložena zabezpečovací detence. Výjimku tvoří pouze takové stavy, které si pachatel sám zaviní, uvede se do stavu nepříčetnosti, ve kterém spáchá trestný čin, za který je plně trestně odpovědný. Dnešní trestní proces si prakticky nikdo nedokáže představit bez znalce. Soud posuzuje pachatele trestného činu na pokladě znaleckého posudku, který ale není jediným důkazním prostředkem. Podle znaků skutkové podstaty orgány činné v trestním řízení rozhodují o trestní odpovědnosti či neodpovědnosti konkrétního pachatele. Bez efektivního a pravdivého dokazování by trestní řízení a justice nemohly plnit své společenské poslání.