Jména osob v německých pohádkách a jejich české ekvivalenty

Abstract

Práce zkoumá překlady vlastních, zejména tzv. mluvících jmen v pohádkách bratří Grimmů. Řeší nejen problematiku rozlišení jmen obecných a vlastních, ale také - a zejména - způsob jejich překladu. Je vůbec možné a vhodné vlastní jména překládat? A dají se přitom nějak využít teoretické znalosti z onomastiky, lexikologie a morfologie? Obecným cílem práce je tudíž přiblížit na konkrétním příkladě vlastních jmen komplexnost překladatelské praxe, neboli - jinými slovy - ukázat, na co vše je třeba při překladu dbát a jakým způsobem se překladatelství prolíná s lingvistickou teorií. Vlastní výzkum spočíval ve vzájemném srovnání použitých vlastních jmen v německém originálu a ve stávajících českých překladech. Není přitom bez zajímavosti, že za celou dobu existence tohoto klasického díla německé literatury vznikly pouze dva překlady do češtiny - první do Heleny Helceletové z roku 1961, druhý pak od Jitky Fučíkové z roku 1988. U každého vlastního jména byla zjišťována jeho motivace a slovotvorba. V odůvodněných případech byla ještě doplněna etymologie, aby byly zřejmé i dnes již neznámé či nepoužívané významy těchto slov. Všechna tato zjištění mohou a mají nacházet svůj odraz v překladu jména. Součástí analýzy obou překladů bylo též sledování významu, motivace, konotace a funkce jednotlivých vlastních jmen. V neposlední řadě byly oba překlady posuzovány a vzájemně porovnány z hlediska druhu a míry ekvivalence. Jedním z největších problémů pro překladatele představuje diference v použití jednotlivých slovotvorných prvků v češtině a němčině. Právě slovotvorba tak bývá pro překlad novotvarů nejčastější překážkou (např. vypouštění některých sémantických prvků při překladu německého kompozita pomocí českého derivátu). Tento problém však zároveň nabízí šanci pro nová tvůrčí řešení, díky nimž se nakonec může stát překlad lepším než samotný originál. Vzájemné srovnání postupu obou překladatelek odkazuje jak na dobu, v níž svůj překlad vytvořily, tak i na odlišné vnímání původního německého textu. Oba překlady tak názorně dokládají, že každý překladatel může vytvořit de facto nové dílo. Proto je také důležité uchovávat jednotlivé varianty děl cizí literatury od různých překladatelů.