Velmocenská politika Německa v letech 1888-1914 jako nástroj etablování aktéra

Abstract

V této disertační práci se zabýváme problematikou zdrojů zahraniční politiky Německého císařství v letech 1890-1914. Naším cílem je identifikovat, analyzovat a interpretovat zdroje tzv. Weltpolitik, imperiální zahraniční politiky Německa spojené s osobitou vládou císaře Viléma II. Weltpolitik se vyznačovala odklonem od pragmatické, kontinentálně orientované reálpolitiky kancléře Otty von Bismarcka, opuštěním diplomacie, rozvázáním aliančního systému a přechodem k asertivní a sebevědomé zahraniční politice, provázené rozsáhlou výstavbou námořní flotily a koloniální politikou. Ve svém důsledku vedla Weltpolitik k narušení rovnováhy moci v evropském subsystému států, o kterou Bismarck od sjednocení Německa v roce 1871 usiloval. V práci se opíráme o rozsáhlou historiografickou rešerši této problematiky a o teorie mezinárodních vztahů. Vycházíme z poznatku, že dosavadní výzkumy v oboru historické vědy nepřinesly konsensuální vysvětlení Weltpolitik a shodu ohledně zdrojů německého imperialismu. Autoři se neshodují na tom, jaké faktory, procesy a subjekty k této zahraniční politice vedly, ani zda je hledat ve vnitřním či vnějším prostředí státu. Práce je rozdělena do osmi kapitol. Po úvodu následují tři teoretické kapitoly (kap. 2, 3 a 4), ve kterých představujeme propojení historie-teorie, na jehož základě vytváříme teoretický rámec práce. Zmapováním historiografické diskuse ohledně zdrojů Weltpolitik identifikujeme tři historiografické přístupy: (1.) Primát zahraniční politiky, který hledá zdroje Weltpolitik ve vnějším prostředí státu, tj. v mezinárodní politice či zahraničních politikách ostatních evropských států; (2.) Primát domácí politiky, který hledá zdroje Weltpolitik mezi aktéry ve vnitrostátním prostředí; (3.) Primát třídy, který chápe Weltpolitik jako širší problém třídního nastavení společnosti, resp. jako nástroj kapitalistické buržoazie k opresi proletariátu a politické opozice. Tyto tři historiografické přístupy jsme na základě podobnosti, s jakou vysvětlují zahraniční politiku státu, uchopili třemi paradigmaty mezinárodních vztahů: (1.) realismem, (2.) liberálním pluralismem, (3.) kritickými teoriemi. Výsledné interpretace zdrojů Weltpolitik vzniklé na bázi propojení historie-teorie následně ověřujeme v empirické části práce, která je tvořena kapitolou o metodologii (kap. 5) a diachronní a synchronní interpretací výzkumu (kap. 6 a 7). Zdroje Weltpolitik hledáme s využitím metody obsahové analýzy v rétorice císaře Viléma II., tvořené projevy císaře v letech 1890-1914. Na základě analýzy dat jsme zjistili, že za zdroje Weltpolitik můžeme považovat (1.) princip mocenské rovnováhy, (2.) ekonomický rozvoj státu a (3.) sledování státního zájmu. Do roku 1897 se Německo, které se ve srovnání s ostatními evropskými státy sjednotilo pozdě, snažilo vůči okolním velmocím (Anglii, Francii a Rusku) dorovnat své materiální kapacity a moc. Po roce 1897 deklaruje Německo Weltpolitik jako novou zahraničněpolitickou doktrínu. V roce 1898 a 1900 přijímá německá vláda dva zákony o námořním zbrojení a díky rapidní industrializaci a prudkému ekonomickému rozvoji začíná Německo budovat rozsáhlou námořní flotilu. Kolem roku 1905 již dorovnává relativní mocenské kapacity s ostatními státy, ale ve zbrojení přesto pokračuje i dále. Zdrojem Weltpolitik tak přestává být snaha o rovnováhu moci, ale stává se jím prosté sledování státního zájmu. Docházíme tak k závěru, že zdroje Weltpolitik můžeme hledat převážně ve vnějším prostředí státu a že je možné je nejlépe vysvětlit propojením historiografického přístupu primátu zahraniční politiky a realismu (konkrétně teorií vyvažování hrozeb Stephena M. Walta a teorií ofenzivního realismu Johna J. Mearsheimera). Neopomíjíme ale zohlednit i ekonomické faktory, které při formování Weltpolitik hrály rovněž zásadní roli.