Povaha regresního nároku daňového ručitele

Abstract

Daňové ručení je založeno na soukromoprávním ručení. V případě, že daňový ručitel plní za daňového dlužníka jeho daňový dluh, daňový ručitel získává určitý nárok vůči původnímu daňovému dlužníkovi. Tento příspěvek se zabývá právní povahou takového nároku. Stěžejním bodem autorova příspěvku je kritický přezkum rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1693/2008. Toto stěžejní rozhodnutí dle názoru autora činí nesprávný závěr a využívá chybné odůvodnění. Dalším podstatným bodem zkoumání je návaznost změn textace relevantních ustanovení týkající se personální subrogace a bezdůvodného obohacení mezi zák. č. 40/1964 Sb. a zák. č. 89/2012 Sb. Po zvážení shromážděných informací autor dochází k závěru, že regresní nárok daňového ručitele má podle platné právní úpravy povahu bezdůvodného obohacení. De lege ferenda by však autor považoval za vhodné provést legislativní úpravu, jelikož se nejedná o dlouhodobě udržitelné řešení.

A tax suretyship is based on a private law suretyship. When a tax surety performs a debt of a tax debtor to a tax administrator the tax surety is supposed to gain a certain claim against the tax debtor. This article is about the essence of such claim. First of all the decision of great senate of the Highest Court nr. 31 Cdo 1693/2008 has been scrutinized as a pivot point for the claim arising from a tax surety. This court decision makes incorrect conclusion and is poorly explained. Another key point are changes in provisions between Act Nr. 40/1964 Coll. and Act Nr. 89/2012 Coll. in terms of surety regress claims, i.e. subrogation and unjust enrichment. After considering gathered information the Author concludes the regress claim of the tax surety has the essence of unjust enrichment under current law. However certain changes should be made de lege ferenda.