Tělo a tělesnost v renesanční filosofii, medicíně a umění

Abstract

Bakalářská práce představuje způsob uvažování o lidském těle a jeho tělesnosti v renesanční filosofii, medicíně a umění. Hlavním cílem této práce je představit a dokázat interdisciplinární vztahy mezi těmito třemi disciplínami a jejich pohledu na lidský organismus. Tato práce má tři hlavní části. První část je věnována renesanční filosofii a její diskusi o lidské důstojnosti a postavení člověka v universu. Průzkum je zajištěn texty dvou renesančních autorů: Pico della Mirandoly a Juana Luiese Vivese, kteří představují lidskou bytost jako nejdokonalejší božskou bytost, které je věnována sláva a obdiv. Druhá část odhaluje typické atributy renesanční medicíny a její typickou literární formu. Pro pochopení hlavních rysů, jsou zde představena díla těchto renesančních lékařů: Jana Jessenia, Marsilia Ficina a Andrease Vesalia. Jessenius považuje lidské tělo za objekt anatomického zkoumání a svou praxi legitimizuje teleologicky. Protikladným je Marsilio Ficino a jeho dílo De Vita Libri Tres, ve kterém představuje návody a doporučení, jak se zbavit melancholie, kterou považuje za skutečnou hrozbu ohrožující renesanční intelektuály. Andreas Vesalius považuje lidské tělo též za nejvíce hodné obdivu a své anatomické zkoumání legitimizuje též teleologicky. Třetí část zobrazuje renesanční výtvarné umění a zejména díla Leonarda Da Vinciho, Albrechta Dürera a Sandra Botticelliho. Leonardo da Vinci své anatomické kresby obhajuje též teleologicky. Malířství považuje za druhou přírodu, které je propojené s filozofií. Albrecht Dürer a jeho Melancholia I, představují melancholii, která vystihuje renesanci. Sandro Botticelli ve svých obrazech Primavera a Zrození Venuše představuje typické humanistické rysy spojené s renesančními oslavami. Na základě těchto reprezentativních autorů jsem došla k závěru, že renesanční filosofie, medicína a výtvarné umění představují podobný přístup, a jejich hlavní rysy dokazují interdisciplinární vztahy těchto tří diskursů.