Elementární hudební interpretace inspirovaná moderními českými teoretiky

Abstract

V úvodu práce je zvažováno, zda se může stát moderní česká hudební teorie inspirací pro interpretační práci. Po krátkém popisu vývoje exaktních disciplín a představení jejich protagonistů následuje souhrnné zhodnocení období vzniku vědeckých děl širokého záběru. Tato ucelená řada vznikala v českých podmínkách v poměrně dlouhém časovém intervalu. Některé práce nebyly dosud překonány. Jsou stále aktuálním vědeckým fundamentem, na kterém lze stavět další odbornou činnost včetně zpracování tematiky teorie interpretace. Přímo interpretací se zabýval jeden z autorů moderní české vědy- Jaroslav Zich. První kapitola se věnuje jeho pohledu na jednotlivé okruhy problematiky výkonného umění. Pokud chceme aplikovat obecné poznatky na ty, kteří se teprve seznamují s interpretačními dovednostmi, musíme tyto začínající instrumentalisty rozdělit do věkových skupin.Další kapitola popisuje specifika jednotlivých věkových kategorií adeptů výkonného umění. Následující kapitola už je praktickým návodem s přihlédnutím k dosaženému stupni elementárních dovedností. Velkým zdrojem inspirace je systematicky utříděná literatura českých hudebních teoretiků dvacátého století. Vědecký základ může posloužit k nalézání ideální konstelace tvarů výsledného uměleckého díla. Teorie může inspirovat též k systematičnosti a k celistvému uchopení materiálu. V praxi je efektivní pracovat s těmito podněty zejména v oblasti melodické složky, dále na poli harmonickém a při práci s metrem skladby ve smyslu udržení přirozeného spádu hudby. Poznatky z oblasti hudebních forem pak starším instrumentalistům pomohou pochopit vnitřní řád skladby a sjednotit pracovní postupy s jednotlivými hudebními složkami. V další kapitole je nastolena otázka, zda interpretace uměleckého díla nemá být spíše intuitivní povahy a zda není vhodnější preferovat osobitost interpreta před originalitou autora. Úvahou se dostáváme k potřebě opřít intuici, která vychází z převzatých interpretačních vzorců, o vědecký fundament. Pak má smysl systematicky se zabývat způsobem výkladu uměleckého díla. V poslední kapitole je hodnoceno, zda je možné propojit rozvíjené teorie s praxí na elementární úrovni nástrojové výuky. V závěru je konstatováno, že kromě usnadnění zvládání nových činností ve smyslu hledání opory ve známém a zažitém, pomůže získat adeptu výkonného umění hodnotící klíč k poznání samotné umělecké kvality interpretovaného díla.