The demography of prehistoric cementries

Abstract

Demografie jakožto společenská věda se zabývá kvantitativní stránkou reprodukce lidské společnosti. Správné představy o demografii ovlivňují prakticky všechny sociologické i historické problémy prehistorie. Demografie pravěku je principiálně řešitelná studiem pohřebišť (pohlaví pohřbených může být často určeno archeologicky, někdy antropologicky; fyzické stáří pouze antropologicky). Základním pramenem poznání demografie pravěkých populací jsou jejich úmrtností tabulky konstruované tzv. Halleyovou metodou. Jejich použití spočívá na předpokladech kompletnosti, uzavřenosti vůči migracím a stacionarity. Předpokladem je dále správné stanovení věku zemřelých (zejména u starších dospělých osob). Pokud tyto předpoklady (zvláště stacionarita) nejsou splněny, dostáváme aplikací Halleyovy metody pouze zdánlivé úmrtnostní tabulky. Pro posouzení reprodukce populací musíme ovšem kromě úmrtnosti znát ještě fertilitu. Důležitou metodou je modelování pravěkých populací, při němž se rozsáhle užívá poznatků o živých společnostech. Zvláštní problematiku v rámci demografie představuje mobilita (tzv. migrace jsou jen jednou její součástí.) Demografické metody jsme se pokusili aplikovat na řadu kosterních sérií středoevropského pravěku počínaje neolitem. V demografických parametrech tohoto období se nezdá být zjistitelný progresívní vývoj. Přirozená úmrtnost byla od neolitu do doby hradištní přibližně stejná; roční hrubá míra úmrtnosti byla spíše 0,04 než 0,05 a v optimálních podmínkách se blížila číslu 0,035. Patnácti let se dožilo asi 2/3 jedinců, ve společnostech s vysokou celkovou úmrtností snad jen 45-55%. Asi polovina obyvatelstva byla v proudktivním věku (15-50 let); ve stáří nad 50 let žilo méně než 10% osob. Dětí bylo málo (pravěké populace se udržovaly přibližně ve stacionárním stavu) a tomu také odpovídala malá velikost základních rodin (3-4 osoby). Zvýšení přirozeného přírůstku na 2% bylo vždy možné a mohlo se stát základem migrací. Hlavní příčinou růstu populací (pokud k němu vůbec došlo) bylo snížení hustoty společenských vztahů. Početní růst pravěkých populací nemůžeme proto považovat za autonomní faktor, který by sám o sobě mohl vysvětlit ekonomické nebo společenské změny či historické události.