Anbanterovský epitaf z Kašperských Hor a jeho objednavatel

Abstract

Ve sbírkách Muzea Šumavy v Sušici se dochoval renesanční epitaf nobilitované kašperskohorské měšťanské rodiny Anbanterů z Rozndorfu z roku 1611 s vyobrazením rodiny klečící před ukřižovaným Kristem, v pozadí s biblickým Jeruzalémem. V muzejní pobočce v Kašperských Horách se však nachází pouze vlastní epitafní obraz, zatímco dřevěný edikulový rám zůstává v tristním stavu rozložen v jednom z muzejních depozitářů, i když jeho restaurování se již připravuje. Samotné dílo lokální provenience není nijak unikátní svým uměleckým provedením, v rámci dané doby a země zcela standardním, ale váže se k němu mimořádně pozoruhodný a prameny mimořádně autenticky a plasticky dokumentovatelný příběh – tedy příběh osob, které jsou na epitafním obraze vypodobněny. Jedná se o tři mužské generace rodu, pocházejícího z hornofalckého Neunburgu vorm Wald, stejně jako o manželku a o matku donátora epitafu Daniela Anbantera. Daniel se v rozmezí pouhých pěti let zapletl do několika kriminálních kauz, z toho ve třech případech do kauz mravnostních deliktů. V prvním případě byl obviněn i společně se svým otcem Matějem, že oba o poctivost připravili a do jiného stavu přivedli svou příbuznou Barboru, patrně Danielovu sestřenici. Spor mezi mladou ženou a oběma měšťany se dostal až před pražské úředníky, ale dopadl pro Anbantery příznivě. Což platí i pro další dva případy, do nichž už byl Daniel zapleten sám – v prvním šlo o smilstvo s místní děvečkou Žofií, ve druhém již o cizoložství (jelikož mladý Anbanter se mezitím oženil, možná právě s onou Žofií), kdy pachateli reálně hrozil tvrdý postih. Dle platných zákonů měl ztratit hrdlo, rozsudek byl však zmírněn na vypálení cejchu a na výprask a i tento trest byl nakonec anulován. V době, kdy se ona poslední, pět let trvající Anbanterova kauza táhla, nechal Daniel pořídit rodičům na místní poměry velmi honosný epitaf. A to jistě nejen jako reprezentativní připomínku zemřelých, ale také jako prezentaci sebe sama, svých ambicí a své zbožnosti a kajícnosti. Faktem je, že v následujících letech již o jeho potížích se zákonem neslyšíme a že naopak pouhý rok po soudním očištění (1615) Daniela Anbantera spatřujeme v kašperskohorském radním sboru a že mu tedy poměrně nedávné, velmi dehonestující vězení za zostřených podmínek v sociálním vzestupu nijak nezabránilo. Jeho čtyřletý syn z epitafu měl po třicetileté válce stanout dokonce na úplném vrcholu, když se stal na řadu let místním primasem – současně ale také posledním mužským příslušníkem české větve anbanterovského rodu.