Cestování v dobách socialismu

Abstract

Ve své práci chci podat svědectví o cestování do zahraničí před rokem 1989 tak, jak jsem se to dozvěděla od svých rodičů. Pro nás, kteří žijeme v dnešní době a nezažili jsme období totality, je málo představitelné, že cestování bylo jen pro „vyvolené“. Cestovat nemohl každý, kdo si vzpomněl, že někam pojede. Nefungovalo to jako dnes, že si vybereme místo, našetříme peníze a jedeme. Lidé měli omezenou možnost cest do zahraničí od února 1948 (s malou výjimkou v roce 1968, kdy došlo k částečné liberalizaci) až do roku 1989. Byl velký rozdíl v tom, kam zájemci chtěli vycestovat – zda chtěli jet do socialistických států, anebo do kapitalistické ciziny a Jugoslávie. Relativně bez problémů mohl občan, pokud vlastnil pas, vycestovat pouze do tzv. zemí socialistického tábora. Do ostatních zemí to bylo složitější - zájemci potřebovali množství povolení z pracoviště, celozávodního výboru KSČ, odborů, eventuálně i uliční organizace. Jednou v roce (v určitém období) se muselo požádat o tzv. devizový příslib (ten dostala od státní banky asi 4% žadatelů). Pokud žadatel získal devizový příslib, nebylo ještě vyhráno, protože musel žádat o výjezdní doložku a tu také nedostal každý. Já se konkrétně zaměřím na cestu do Švýcarska v roce 1981 a do Rakouska v roce 1987. Pokusím se popsat, co všechno museli rodiče absolvovat nejen před cestou, ale také po návratu zpět.