Veřejné užívání složek životního prostředí

Abstract

Předkládaná diplomová práce je věnována problematice veřejného užívání složek životního prostředí, respektive přírodních statků. Její cíl spočívá zejména v poskytnutí uceleného přehledu právní úpravy veřejného užívání v českém právním řádu, a to ve vztahu k vybraným složkám životního prostředí (lesy, vody, ovzduší, a krajina). V úvodních kapitolách se práce věnuje obecné charakteristice institutu veřejného užívání, subjektům veřejného užívání a jeho předmětům. Pozornost je rovněž věnována dělení veřejného užívání na užívání obecné a zvláštní, přičemž jsou identifikovány hlavní rozlišovací znaky obou uvedených kategorií. Hlavní část práce je věnována právní úpravě veřejného užívání lesů, vod, ovzduší a krajiny. Pří rozebírání právní úpravy veřejného užívání u každé z vybraných složek životní prostředí, práce zohledňuje výše uvedené dělení veřejného užívání, přičemž nepomíjí způsoby a podmínky, za kterých lze přistoupit k jeho omezení. Zvláštní pozornost je věnována specifikům veřejného užívání ve zvláště chráněných územích. Ve zvláště chráněných územích podléhají přírodní statky (složky životního prostředí) zvýšené ochraně před jejich poškozováním. Ta je realizována především prostřednictvím řady zákonných zákazů a omezení vztahující se k výkonu vlastnického práva vlastníka dotčeného přírodního statku, ale i k jeho veřejnému užívání dalšími osobami. Diplomová práce se také věnuje rozdílnostem ve vnímání institutu veřejného užívání vlastníky a uživateli veřejných věcí. Zatímco uživatelé veřejných přírodních statků vnímají veřejné užívání zejména jako subjektivní veřejné právo, jejich vlastníci jej zpravidla považují pouze za významné omezení výkonu vlastnických práv. K zmírnění rozdílných postojů obou skupin nepřispívá ani současná judikatura věnující se problematice odpovědnosti za škody na zdraví a majetku vzniklým uživatelům veřejné věci v rámci veřejného užívání. Práce tak mimo jiné předestírá některé úvahy týkající se současného směřování institutu veřejného užívání, kdy za jeden z nezbytných předpokladů jeho pozitivního přijímání celou společností považuje nezbytnost významného omezení rozsahu, ve kterém je vlastník veřejné věci odpovědný za škody vzniklé při veřejném užívání.