Dva studentské didaktické projekty s využitím metody orální historie pro výuku

Abstract

Základním cílem orální historie je záznam a analýza ústních svědectví. Učitelé dějepisu však často přemýšlejí o použití metody orální historie hlavně jako o procesu, jak vést žáky k rozhovorům s lidmi (obvykle rodiči, prarodiči, sousedy a místními osobnostmi) o konkrétní události nebo životní zkušenosti. Tím je orální historie vnímána jako užitečné, ale v podstatě jen možné doplnění studia v kurikulu dějepisu s omezením převážně na sociální nebo dokonce místní historii. Metoda orální historie je v naší didaktice dějepisu velmi mladá. A právě její neokoukanost a zároveň velký prostor pro invenci, který tato metoda skýtá, mě přiměl k úvaze o vhodnosti zvolení si metody orální historie pro hlubší praktický výzkum. Zaměřila jsem se nejen na aplikaci dosavadních zkušenosti a praktik, které vedou k dosažení maximální efektivity zmíněné metody, ale zároveň jsem provedla výzkum, který by ověřil, nakolik je tato metoda v současné době využívána učiteli, jaké z jejich pohledu skýtá nástrahy a jaké naopak přináší benefity nejen učitelům, ale hlavně samotným žákům. Praktické využití využití navržených projektů jsem pak sama aplikovala při své výuce na plzeňském Gymnáziu Luďka Pika.