Dialogická forma v textech starší české literatury do roku 1400 \nl{}(se zvláštním zřetelem k dramatu)

Abstract

Práce je zaměřena na výskyt dialogu a dialogické formy v textech starší české literatury, a to nejen v historickém kontextu evropské středověké literatury, ale především v textech staročeských dramat. Pokouší se abstrahovat dialogickou formu užitou v uměleckém díle jako znak a porovnat její funkci s dialogickou formou dialogu bezpříznakového. Na základě analýzy dramatických textů v jejich přibližném chronologickém vývoji se v rámci tohoto sémiotického přístupu jeví patrná tendence k rozvoji prostředků posilujících hodnověrnost dialogu, především za pomoci emocí i konkretizace nebiblických reálií v rámci her původně liturgického charakteru. Českou literaturu chápeme v souvislosti s dobovým pojetím jako literaturu zemskou, tedy bez kritéria jazyka, kterým je psána. Záměrně je volen mezník roku 1400, po kterém se kulturní (i literární) pozornost upírá k reformě církve a k ideám Jana Husa. Husitské období totiž rozdělí společnost na dva hlavní opoziční tábory, čímž končí i relativní jednota kulturní produkce uplynulého století. Hlavní část práce se pokouší o sémiotickou analýzu dialogu, konkrétní literární dílo je nazíráno optikou dialogu ve smyslu jeho obsahu, ale i formálního znaku. Pokoušíme se vytvořit modelový dialog, který by mohl reprezentovat ideový svět středověkých autorů, a to za pomocí strukturace dialogu podle hledisek dnešní doby. Základním pramenem pro středověké památky je edice Staročeské skladby dramatické původu liturgického, která publikuje původní texty s komentářem (MÁCHAL, 1908).