Legislativa, administrativa a cestování přes západní hranici za socialismu: možnosti a meze

Abstract

Vývoj pasových a vízových předpisů po únorovém převratu v roce 1948 prošel zajímavou cestou od úplného uzavření hranice na Západ po postupné uvolnění koncem šedesátých let k opětovné klauzuře za normalizace. Neméně zajímavý je vývoj administrativy, která cestování přes západní hranici Československa provázela. Možnost vycestovat na Západ se pro občany stala otázkou nebývalé trpělivosti v průběhu procesu, který trval i měsíce, sestával z dnes neuvěřitelného počtu vyplněných formulářů, potvrzení, nedůstojných posudků či pohovorů a končíval mnohdy neúspěšně. Povolení k vycestování za západní hranice se stalo nástrojem politické represe. K překročení hranice do států, s nimiž Československá socialistická republika neměla uzavřenu dohodu o bezvízovém styku, nestačil pas, musel být doplněn výjezdní doložkou, která obsahovala výslovné údaje, pro které státy, na kolik cest a na jakou dobu platí. Udělení výjezdní doložky nebylo nárokové a mohlo být odepřeno, popřípadě mohla být již udělená výjezdní doložka zrušena nebo omezena z týchž důvodů, pro které mohl být odňat či omezen cestovní pas, přičemž tyto důvody zahrnovaly i tzv. „politickou nespolehlivost“.