Teorie appeasementu případová studie americké zahraniční politiky vůči Iránu a Severní Koreji

Abstract

Od sedmdesátých let rezonovalo v USA a jejich bezpečnostních strategiích napětí ze studené války a vypuknutí jaderného konfliktu. Spojené státy se snažily globálně projektovat svou moc, aby daly najevo svou sílu a převahu nad sovětským rivalem a jeho spojenci. V sedmdesátých letech se americká administrativa vytváří seznamu takzvaných pariah states. Takto se označovaly státy, které v důsledku svého špatného vládnutí nebyly schopné zajišťovat dimenzi vnitřní bezpečnosti pro své občany (Litwak 2000: 2-3). Tyto státy často neměly potřebu redistribuovat základní veřejné statky, nezajišťovaly potřeby obyvatelstva, mimo to se často stávalo, že část obyvatelstva padla v nemilost etnickým či kmenovým čistkám. V devadesátých letech se především s nástupem prezidenta Clintona začíná objevovat termín rouge states. Rogue states neboli zlobivé či darebné státy usilují o jaderné zbraně, a tím tak přímo ohrožují mezinárodní bezpečnost (Litwak 2000: 3, Henriksen 1999). Největším zlomem na poli americké zahraniční politiky a jejich chování vůči darebným státům můžeme označit událost 11. září roku 2001. Prezident Bush krátce po útocích vyhlásil celosvětovou válku proti terorismu. Podle něj vlády těchto zemí umožňují díky jejich slabým pravomocím a nedostatečnému dohledu nad celým státním územím, aby byly využívány jejich periferie jako základny teroristických skupin, které jsou najednou mezinárodní hrozbou. George W. Bush definoval takzvanou "Osu zla" (Axis of Evil), mezi něž patří Irák, Irán a Severní Korea, což jsou podle něj státy, které nejenže jsou přímo semeništěm mezinárodního terorismu, ale hlavně usilují o vyvinutí zbraní hromadného ničení, eventuálně jimi již disponují v rozporu s platnými normami mezinárodního práva. Od této chvíle se v každé Národní bezpečnostní strategii vytyčuje poslání boje proti teroristickým aktérům, kteří sebou nesou riziko i pro ostatní státy v mezinárodním systému a zastavení výzkumu o vyvinutí zbraní hromadného ničení u států, které se chovají nesystémově (NSS 2002: 13-17, NSS 2010: 19-24, NSS 2017: 28-32). V Bushově doktríně byly dokonce do kategorie rogue states označeny jmenovitě právě výše zmiňované státy, což tyto státy staví do role přímo typických příkladů, proti kterým Spojené státy hodlají uplatňovat zvláštní zahraničně-politikou strategii (NSS 2002: 14). S tímto nevyrovnaným a nesystémovým chováním států nastává však otázka: Jakou politickou strategii by měly USA proti těmto státům zastávat, aby dosáhli svého vitálního cíle, tedy aby darebné státy upustili od zbraní hromadného ničení a přestaly podporovat mezinárodní terorismus? Jako jedna z možných strategií, která se využívala, a dodnes i využívá, je takzvaná politika appeasementu. Appeasement neboli politika ústupků, je heslo, které se v mezinárodních vztazích často používá ať už akademiky nebo státníky -, nicméně jeho obsah je poměrně nejasný a bývá předmětem velmi odlišných interpretací. Zatímco jedna část autorů (Ripsman, Levy) jej převážně chápe v kontextu neúspěšné politiky Velké Británie v druhé polovině 30. let minulého století vůči nacistickému Německu, a z těchto pozic jej pak odsuzuje jako strategii chybnou či nemorální, jiná část autorů (např. Kennedy 1976, 1982, 2010; Stephen Rock 2002) appeasement považuje jako běžnou součást zahraniční politiky, kterou státy využívají, aby zabránily vypuknutí konfliktu nebo alespoň jeho eskalaci.

Description

Subject(s)

appeasement, strategie, zahraniční politika, ústupky, koncese, írán, severní korea

Citation

Collections

OPEN License Selector