Právní postavení poddaných, jejich práva a povinnosti v 16. - 18. století

Abstract

V životě poddaných měl vždy rozhodující slovo pán - vrchnost. Jen skutečně v málo oblastech byl poddaný relativně svobodný. Trestní právo dávalo při trestání důraz na to, ke které vrstvě obyvatelstva obviněný patřil. Poddaný byl při svém trestněprávním konání daleko přísněji trestán než svobodný - šlechtic či měšťan. Záleželo také na tom, vůči komu se poddaný dopustil trestného jednání. Pokud to bylo vůči šlechtici - byl poddaný trestán daleko přísněji než pokud by se téhož jednání dopustil vůči sobě rovnému. Postavení poddaných bylo určováno centrálně - předpisy přijímanými zemskými sněmy a po Bílé hoře vyhlašovány v převážné většině panovníky - patenty. Lze však říci, že stát zasahoval do života poddaných významněji prakticky jen v oblasti omezování stěhování poddaných, ve stanovení přípustné výše jejich zadlužování nebo v otázce robotních povinností. Postavení poddaných bylo dále určováno samotnou vrchností pomocí řádů pro jednotlivá panství. Mezi jednotlivými panstvími tak mohly být jak v civilněprávním ohledu, tak trestněprávním určité rozdíly. Tak tomu bylo např. v případě odúmrti, kdy zejména pro 16. a 17. století je nutné konstatovat, že v případě odúmrtního práva se mnohde vytvořila praxe zcela různá, a že nejednou na tomtéž panství platilo několik odúmrtních systémů. Velký význam měly také pozemkové knihy. Vedle osvětlení jednotlivých typů poměrů poddaných k půdě v mnohém objasňují instituce majetkového a rodinného práva. Jejich význam spočívá i v tom, že na základě nich lze podat široký obraz právního života poddaných a právní praxe. Na rozdíl od instrukcí se právě ve zvykovém právu, jímž se knihy řídily, uplatňovaly v aplikaci bezprostřední zájmy poddanského rodinného, dědického i věcného práva do určité míry bez zásahů vrchnosti.