Velká Británie a evropská integrace ve světle britských přihlášek do EHS

Abstract

Velká Británie již od počátku integračních snah na evropském kontinentě po roce 1945 zastávala rezervovaný či skeptický postoj k zapojení do nadnárodního sjednocování. Vycházelo to jednak z ekonomického a politického nezájmu, ale také z geopolitické zkušenosti a obav Britů ze ztráty vlastní identity a suverenity. Britská identita vychází z historie Velké Británie, jako metropole, imperiální velmoci a vítěze dvou světových válek. A právě tato minulost a ostrovní izolace zapříčinily pocit oddělenosti či jinakosti od kontinentální Evropy. Po druhé světové válce se tak Británie spoléhala a orientovala zejména na ?speciální vztah? s USA, na země Commonwealthu a až v poslední řadě na Evropu. Měla ambice stát se třetí supervelmocí, a proto také odmítla účast při zakládání Evropského hospodářského společenství (EHS). Víra ve vlastní výjimečnost a v jiné možnosti než jaké nabízely struktury Společenství, byly a dodnes jsou jedním z důvodů britského rezervovaného přístupu k evropské integraci. Hlavními aktéry debaty o roli Velké Británie v procesu evropské integrace jsou od počátku dva hlavní subjekty britského stranického systému ? Labouristická strana a Konzervativní strana. Skepse vůči evropské integraci je součástí britské politiky již od 50. let 20. století, kdy britské vlády, lhostejno, zda labouristické či konzervativní, odmítly vstup do evropských integračních struktur. Podněty k podání první přihlášky do EHS vyšly od Konzervativní strany a její motivy byly zejména ekonomické (pragmatismus). Labouristé od 60. do poloviny 80. let (s přestávkami 1967?1970, 1975?1980) prosazovali odmítavý postoj vůči evropské integraci. V reakci na vznik Evropského hospodářského společenství Velká Británie iniciovala v roce 1960 vytvoření nové organizace nazvané Evropské sdružení volného obchodu (EFTA). Hned na počátku 60. let se však konzervativní vláda pod vedením Harolda Macmillana rozhodla ke změně směru zahraniční politiky a z této změny vzešla první přihláška do EHS v roce 1961. Po podání první žádosti do EHS v roce 1961 se rozběhla dlouhá jednání, která však byla neúspěšná. Ke stejnému jevu následně došlo i u druhé přihlášky podané v roce 1967 za labouristické vlády Harolda Wilsona. Hlavním důvodem podání přihlášek byla nenaplněná ekonomická očekávání vkládaná do EFTA, rozplynutí ?speciálního vztahu? s USA, což potvrdila Suezská krize, dále problémy v rámci Commonwealthu a také to, že se Velká Británie nestala třetí supervelmocí v mezinárodním systému. Neposledním důležitým prvkem byl rychlý ekonomický růst členských zemí EHS. Británie najednou viděla členství v EHS jako možnost vlastního hospodářského růstu a také jako nástroj zahraniční politiky a s tím související posílení vlastní pozice. Přihlášky Velké Británie narážely zejména na neochotu Francie v čele s prezidentem Charlesem de Gaullem přijmout Británii do EHS. De Gaulle viděl Evropu jako třetí mocnost mezi dvěma supervelmocemi, a to ideálně pod vedením Francie. Obával se možnosti dominance Velké Británie v EHS na úkor Francie a zapojení EHS do amerického bloku, jelikož Británii a USA spojovaly stejné zájmy. Ostatní členské státy EHS přijetí Velké Británie podporovaly, avšak při jednomyslném hlasování bylo rozhodující pověstné ?non? Charlese de Gaulla. K posunu došlo až na přelomu 60. a 70. let, kdy se změnila politická situace ve Francii. Nový francouzský prezident Georges Pompidou jednak nebyl odpůrcem vstupu Velké Británie do EHS, ale Francie se také začala obávat rostoucí role Německa, kterou právě měla vyvažovat Velká Británie. Třetí vyjednávání o vstupu byla zahájena v roce 1970 za konzervativní vlády Edwarda Heatha. Již v roce 1971 byla jednání u konce a zároveň Dolní komora britského parlamentu odsouhlasila členství v EHS. Velká Británie oficiálně vstoupila spolu s Irskem a Dánskem 1. ledna 1973, tj. po více než dvaceti letech od vzniku Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO) a po patnácti letech fungování Evropského hospodářského společenství (EHS).