Propojovaní vodivých textilních prvků metodou odporového svařování

Abstract

Předkládaná diplomová práce se zabývá popisem aktuálních metod propojování vodivých textilních prvků a speciálně se zabývá propojováním pomocí odporového svařování. Pro porovnání byly vybrány čtyři představitelé odporového svařování, kterými jsou Paralelní svařování, Protilehlé svařování a dvě termokompresní metody TCB a Hotbar nazývané také jako teplem vyhřívaná elektroda. Tyto čtyři metody odporového svařování byly využity pro realizaci nerozebíratelného elektricky vodivého spojení vzorků pružných vodivých stuh. V práci je detailně popsána konstrukce vodivých stuh, jejich popis, dostupní výrobci a potřebné postupy pro vznik kontaktu. Vytvořené vzorky byly prověřeny řadou testovacích postupů, mezi které patří vlhké konstantní teplo, suché konstantní teplo, chlad, šoková změna teploty, zkouška cyklickým napínáním, prací testy a trhací zkouška. Práce se mimo jiné zabývá výběrem vhodných testovacích metod pro ověření kvality svařených spojů dle platných norem, popisem parametrů a způsobu testovaní. Porovnání jednotlivých svařovacích metod odporového svařování bylo hodnoceno čtyřbodovým měřením elektrického odporu odporově svařených vodivých stuh. Závěr diplomové práce je o kritickém zhodnocení naměřených parametrů jednotlivých kontaktovacích metod vzávislosti na testovací metodě. Paralelní a Protilehlá svařovací metoda vytváří metalurgické spojení mikrodrátků ve stuze. Tento spoj je odolný vůči klimatickému působení, zatímco na mechanické namáhání již není tak stabilní. TCB a Hotbar metody metalurgické spojení nevytváří, ale dochází pouze k mechanickému spojení mikrodrátků, přičemž jednotlivé mikrodrátky jsou ve svých pozicích trvale fixovány pomocí termoplastického polymerního materiálu pocházejícího z roztavené oblasti textilní vodivé stuhy. Svary realizované pomocí termokompresních metod jsou obecně mechanicky odolnější, ale během klimatického testování stabilitu kontaktního odporu mírně ztrácí.