Zapojení Čínské lidové republiky jako nového donora do systému rozvojové spolupráce

Abstract

Hlavním cílem mé diplomové práce bylo zkoumat zapojení Čínské lidové republiky jako nového dárce do systému rozvojové spolupráce. Cílem diplomové práce bylo potvrdit nebo popřít, zda charakter čínské rozvojové spolupráce odpovídá povaze rozvojové pomoci nových dárců. Moje práce je rozdělena do tří hlavních částí. První kapitola představuje teoretický rámec celé práce. Jsou zde rozebírány pojmy nový donor a různé alternativy k tomuto názvu. Většina autorů nepoužívá jeden název pro tuto kategorii států, protože je velmi složité je pojmenovat, aby název odpovídal skutečnosti. Převážně narážíme na pojem nový dárce, znovu nastupující dárce či non-DAC donor. Problémem však je, že jak již bylo zmíněno, některé státy již dříve navazovaly rozvojovou spolupráci s jinými zeměmi, a proto není pojem noví donoři přesný. S podobnými problémy se setkáváme skoro u všech názvů těchto států. Dále jsou v této kapitole noví dárci rozděleni do několika kategorií podle Petera Kragelunda (2008) a Homiho Kharase (2006). V neposlední řadě je zde popsáno, jakým způsobem se noví donoři do rozvojové spolupráce zapojují. Další kapitola je zaměřena již na samotný příklad navazování rozvojové spolupráce Čínskou lidovou republikou. Nejdříve je popisováno etablování a vývoj čínské rozvojové spolupráce od 90. let 20. století, při čemž je rovnou vysvětleno institucionální zaštítění, jak tyto instituce vznikaly a jakým způsobem pomáhají v navazování rozvojové spolupráce. Dále je spolu s Pekingským konsenzem popisována i jihojižní kooperace, což slouží k lepšímu pochopení, proč Čína poskytuje finance na rozvoj a jaká kritéria jsou pro ni důležitá. Peking sice participuje v mnoha mezinárodních organizacích, nicméně v mé práci jsou důležitá jen ta uskupení, která spolupracují na bázi JihJih. Další část je zaměřena na motivy čínské rozvojové spolupráce, proč je vůbec pomoc poskytována a co z toho Čína, jako aktér v mezinárodním prostředí, má za výhody. Třetí kapitola je již zaměřená na konkrétní případy největších recipientských států. Tato kapitola je dále rozdělena na největší příjemce čisté ODA, což jsou Kuba, Pobřeží slonoviny a Etiopie a dále na největší příjemce OOF, což jsou Rusko, Pákistán a Angola. Na těchto případech je demonstrováno, jakým způsobem Čína navazuje rozvojovou spolupráci a jaké projekty převážně financuje. V závěru jsem odpověděla na výzkumné otázky a došla k tomu, že můžeme bezpochyby nazývat Čínu novým dárcem. Všechny charakteristiky nových dárců se shodují s rozvojovou spoluprací Pekingu. Nicméně, jak již bylo řečeno, Čína jde svou vlastní cestou a spíše se zdá, že si vytváří vlastní pravidla.