Experiencing Landscape as a Visual Event: Dynamic Hyperstereoscopy and the Emergence of Perceptual Space

Abstract

Dynamic hyperstereoscopy is an experimental stereoscopic technique that continuously adjusts interaxial disparity to generate a shifting perception of spatial depth. Instead of imitating visual stability, it presents space as a temporal and embodied phenomenon shaped by the viewer’s adaptive engagement. The research investigates mountainous environments whose complex spatial structures surpass the integrative limits of natural stereopsis. The footage was captured using two drones. The analysis of the qualitative responses indicated a recurring sequence: initial disorientation, followed by perceptual adaptation and improved spatial attunement. The approach is grounded in enactive and embodied perception theory, and is characterised by its aesthetic and investigative nature. The film resonates with the aesthetic principles of slow cinema, a genre that prioritises duration and sensory immersion over narrative clarity. A forthcoming film is set to extend the project into an immersive context, treating spatial ambiguity as an experiential medium and inviting viewers to perceive depth as a dynamic, cognitive process rather than a fixed visual illusion.

Dynamická hyperstereoskopie je experimentální stereoskopickou technikou, která průběžně mění interaxiální disparitu a tím umožňuje vnímat postupné navození prostorovosti. Tato technika se nesnaží o vizuální stabilitu vjemu, ale nahlíží prostor jako časový a ztělesněný fenomén, tvořený aktivním zapojením diváka. Výzkum se zaměřuje na horská prostředí, jejichž komplexní prostorové struktury přesahují možnosti přirozené stereopse. Záznamy byly pořízeny pomocí dvou dronů. Analýza kvalitativních dotazníků poukázala na společné ukazatele prožitku vjemu: počáteční dezorientaci, následovanou percepční adaptací a zlepšení prostorového vjemu. Přístup vychází z teorie enaktivního a vtěleného vnímání a je charakteristický svým estetickým i výzkumným charakterem. Film rezonuje s estetickými principy slow cinema, žánru, který upřednostňuje trvání a smyslové ponoření před narativní jednoznačností. Připravovaný film má projekt dále rozvinout do imerzivního kontextu, kde je prostorová nejednoznačnost chápána jako zkušenostní médium, a vybízí diváky vnímat hloubku jako dynamický kognitivní proces, nikoliv jako fixní vizuální iluzi.