Pozice studia a využití berních pramenů 17. a 18. století v současné historiografii (se zvláštním zřetelem k urbánnímu prostředí)

Abstract

Studium socioekonomických vztahů a procesů v urbánním prostoru předbělohorského období čerpá namnoze z pramenů hromadné povahy, konkrétněji daňové provenience. Standardně se přitom inspiruje metodologií medievistickou doplněnou díky lepší dochovanosti o data získaná pomocí tzv. systémové analýzy. Žádný z výstupů přitom nepřekračuje polovinu 17. století, přestože se po tomto mezníku dosavadní partikularita berního systému v českých městech sjednotila podle jednotného systému, což do určité míry zjednodušuje výzkum. Pomyslnou výjimku v probádanosti představují pouze dva nejstarší katastrální operáty (berní rula, tereziánský katastr) a poměry zejména v pražských městech. Přitom právě v zeměpanských městech katastry paradoxně sloužily jakožto podklad pro stanovení usedlosti, a tedy celkové výše povinné daně pro konkrétní lokalitu jako celek, nikoliv pro jednotlivého poplatníka. Již před rokem 1705 se v nich ostrůvkovitě a poté výlučně uplatňoval systém rozvrhování na základě lokální evidence (tzv. šacuňků), které stály na katastrech prakticky nezávisle a na rozdíl od nich se aktualizovaly podle momentální majetkové situace. Z těchto zjevných analogií středověkých berních knih (knih městské dávky) se odvíjelo rozvrhování (subrepartice) konkrétních částek pro jednotlivé měšťanské kontribuenty. Dochované subrepartice obsahují hodnotná a analyzovatelná data, která osvětlují obecnější rysy socioekonomických procesů raněnovověkého období: míru reálného berního zatížení, zadluženosti, socioekonomické rozvrstvení atd. Jejich výpovědní hodnotu zpřesňují bohužel velmi nerovnoměrně dochované kontribuční knížky, jež se vedly pro konkrétní poplatníky v delším časovém intervalu. Pro 80. léta 18. století je žádoucí nezapomínat na sdílnost josefského katastru, jehož fruktifikace zatím ulpěla na poli topografie, zatímco pro zkoumání socioekonomických vztahů nebyl efektivněji využit ani pro urbánní, ani pro venkovské prostředí.The study of tax sources for the 17th and 18th centuries is not sufficiently developed in Czech or foreign research. Czech historiography has focused most extensively on a trio of cadastres, which were used to address various questions relating to social and economic history. However, the way in which taxes were distributed among individual taxpayers in the second half of the 17th century and throughout the 18th century has not been studied. This study attempts to answer this situation by using the example of royal towns, where (in contrast to the environment of the landed estates) the functional system remained essentially medieval in origin. The cadastres prescribed tax only at the level of individual localities, not taxpayers. To this end, the amount prescribed was apportioned to the urban population by means of a system (šacuňky) which took account of the property situation of the individual taxpayers. This distribution was recorded in the books of subrepartitions. The payment capacity itself was then recorded (as in rural areas) in the so-called contribution books, where the tax official recorded the tax paid in addition to the payment obligation.