Renesanční skepticismus a jeho úloha při vzniku novověkého myšlení

Abstract

Hlavním tématem práce je vliv renesančního skepticismu na novověkou filosofii. V první kapitole je charakterizován antický skepticismus: tři zásadní otázky vedoucí k definování skepticismu Pyrrhónem z Élidy (kolem 360-270 př. K.). Stručně je popsáno deset tropů, jejichž prostřednictvím bylo zpochybněno smyslové poznání. V druhé kapitole je nastíněn sociokulturní kontext renesanční Francie. Následuje krátká charakteristika renesančního skepticismu, především problém pravidla víry, které bylo intenzivněji diskutováno v době náboženských sporů. Dále je pozornost věnována hlavnímu představiteli renesančního skepticismu Michelovi de Montaigne (1533-1592). V další podkapitole je sledováno Montaignovo filosofické myšlení. Montaigne nově promýšlel a rozvíjel pyrrhonský skepticismus a došel k závěru, že v lidských schopnostech není možnost rozpoznat jistou a nezpochybnitelnou pravdu a že jediné, na co se člověk může spolehnout, je poznání založené na víře v Boha. Montaigne pomocí skepticismu zradikalizoval fideismus. Jeho filosofické myšlení je sledováno především na základě eseje Apologie Raimunda ze Sabundy. Následně je charakterizován sociokulturní kontext novověké Francie. Samostatná podkapitola je věnována novověkému skepticismu. Dále je pozornost věnována René Descartovi (1596-1650), jeho životopisným datům a scholastické výuce, která významně ovlivnila Descartovo filosofické směřování. Poté je charakterizováno Descartovo filosofické myšlení otázka správné metody, role jasného a rozlišeného poznání a role rozumu na cestě k víře. Skepticismus se ukázal jako živý filosofický směr, oživovaný především v dobách nestability a modifikovaný dle historických okolností.